Prohlídka mateřské
školy v Lukavci Lidé
v Lukavci se zlobili na vedení města kvůli K
poslednímu zvonění se sešli bývalí žáci i
učitelé Procházka kouzelným lesem v Lukavci Inspekční zpráva školské inspekce z května 2005
|
Konec jedné mateřské školy na vesnici ANTOINE DE SAINT EXUPÉRY: Letos je tomu 42 let, kdy jsem nastoupila
jako ředitelka Mateřské školy Lukavci. V malebné
vesničce v blízkosti působení J. A. Komenského, v
blízkosti, kde rád pobýval a toulal se přírodou
básník Petr Bezruč. V půvabné vesničce, kde se
dosud udržují lidové zvyky zásluhou pospolitosti,
vzájemné úcty k druhému, ale především výchovou v
rodině, kde všechno začíná a počíná. S nadsázkou
– skoro půl století uběhlo jako voda, avšak při
vzpomínce, jako by to bylo včera. Zavzpomínali jsme
všichni, kteří v mateřské škole působili –
učitelky, školnice a kuchařky. A to přímo v
mateřské škole s kronikou, alby s fotografiemi a pak
na hřišti. Vzpomínali jsme s úsměvem, údivem a
trochu i s nostalgií. Dojemné bylo i setkání s dětmi,
které jsme učili. Především s jejich pohledem a
vzpomínkami na nás – učitelky. Věřte, bylo hodně
smíchu. V mém vzpomínání nejvíce vstupují do
popředí děti a pak všichni, se kterými jsem
spolupracovala. Nezapomenutelné jsou školnice paní
Vlasta Brožová, Josefa Pavlíková a Marie Johnová.
Dennodenně čistily dětem boty při jejich příchodu,
sepnuly kolíčkem na prádlo, kde bylo napsáno jméno
dítěte. Když pak šly děti na vycházku - obouvaly si
čisté boty, aniž by se umazaly. Totéž se opakovalo
při návratu z vycházky. Zahradu udržovaly v naprosté
dokonalosti. Oceněním naší práce byly i ukázky
hudební výchovy pro učitelky z celé republiky u
příležitosti Fulneckých dnů J. A. Komenského. Vždy
jsme spojovaly výchovu a výuku s literaturou. Dodnes mi
utkvěla v paměti báseň Jana Vlaštovička švitoří, zpívá
píseň o moři. Každý náš den začínal přivítáním každého dítěte podáním ruky a takto jsme se rozloučili i při jeho odchodu. Vždy jsme tak měli přehled o všech dětech. Myslím, že svým působením na děti, rodiče i ostatní občany jsme zaseli alespoň drobné zrníčko k tomu, že jsou dnes z těchto dětí dobří, slušní a vzdělaní mladí lidé. Dokládá to i skutečnost, že i po tolika letech, přestože už nejsme v tak blízkém kontaktu, nás vždy při náhodném setkání kdekoliv pozdraví rodiče i jejich děti – mnohé z nich už stěží poznáme. Velký dík patří všem, kteří se na organizaci společného setkání podíleli, zejména paní Jitce Pavlíkové. Společným setkáním a vzpomínáním končí historie jedné mateřské školky na vesnici. Kolik jich však je v našem okolí, okrese, kraji, v republice? Je to škoda, protože kulturní, společenská, ale především lidská pospolitost začíná právě u těch nejmenších. A bude-li tento první článek lidské pospolitosti scházet – co ji nahradí? Končím slovy Pavla Šruta: „Tak to chodí“. Jen s částí vzpomínek se s vámi podělila Marie Starečková (Zdroj: Fulnecký zpravodaj, srpen 2007, č. 8)
Pozn.: počátkem roku 2011 byla budova bývalé školky prodána majitelům, kteří se o ni starají. |
