Jak
přežívají české Velikonoce
8. 4. 2009 00:46 (aktualizováno: 9.
4. 2009 12:26)
Velikonoce jsou nejvýznamnějším
křesťanským svátkem a zároveň oslavou příchodu
jara. Jejich symbolika vtělená do zvyků a tradic se
ale pomalu vytrácí, stejně jako jejich praktikování.
V různých obměnách se velikonoční zvyklosti
dodržují především tam, kde se daří zachovávat
místní folklor. A kam přesně se v Česku za
tradičními Velikonocemi vypravit?
V době jara se duchovní a světské
tradice smísí a promítnou se do oslav Velikonoc. Ve
městě se prozradí v obchodech, které vyvěšují
pomlázky a kraslice a lákají na všemožné
čokoládové zajíce a pečené beránky.
Ovšem v mnoha obcích po celé zemi se znovu oživují
staré zvyky. Už před Velikonocemi se třeba v
moravském Postřelmově Zábřehu můžete seznámit
právě s výrobou kraslic nebo velkých „žil“ (pomlázek)
– jak to předvádějí členové folklorního souboru
Markovice.
V Čechách (i v okolí měst), ve Slezsku a zejména na
Moravě chlapci udržují obchůzku s řehtačkami,
která končí o posledním postním dnu – Bílé
sobotě. Unikátní je nedělní velikonoční jízda na
koních na Fulnecku.
Patrně nejznámějším zvykem je pondělní
velikonoční koleda. Různě staří kluci a muži
obcházejí po domech dívky i ženy. Vyšlehání s
poléváním vodou by tak mělo přinášet radost. V
názvu pomlázky lze slyšet slovo „pomlazení.“
Vydáme-li se naší republikou na východ, objevíme
mnoho míst, kde se tyto zvyky udržují i mimo
folklorní soubory.
Zajímavé zvyklosti má i řeckokatolická a
pravoslavná církev, která Velikonoce nemusí slavit ve
stejném termínu jako katolická. Tyto Velikonoce se
letos konají o týden později.
Jak to vše bylo
„Třetího dne stal Spasitel, všeho světa
Vykupitel. Radujme se, veselme se, aleluja,“ volají
čtrnáctiletí školáci o Bílé sobotě ve slovácké
Komni nedaleko Uherského Brodu a rytmicky vyklepávají.
O den později sjíždějí jezdci úvalem do vsi.
„Hezké a radostné Velikonoce,“ zaznívá pro změnu
v  severomoravském
Lukavci, části Fulneku. Velikonoce provází spousta
zvyků, které se stále či znovu udržují. Kam se za
nimi vydat, se dočtete mimo jiné v přehledu na straně
10.
Popeleční středou, která ukončuje masopustní
veselí, začíná pro křesťanský svět doba půstu
trvající 40 dní, na jejímž konci je oslava
zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Velikonocemi tedy
vrcholí postní období, vše spěje k Velkému pátku a
ústřednímu příběhu křesťanské liturgie: k
dokonalé oběti Ježíše Krista a následnému
vzkříšení. Dramatický a silný motiv, poskytující
lidem naději, oslavují mnohé lidové hry a zvyklosti.
Během krátké doby od čtvrtka do neděle dojde k
událostem známým z bible, od Poslední večeře přes
Jidášovu zradu, zkoušky apoštolů, ukřižování
Ježíše a jeho zmrtvýchvstání.
Repotáči z Komni
 Od
čtvrtečního Gloria až do soboty umlkají zvony. Už
odpoledne se také poprvé rozebíhají kluci s
řehtačkami po vesnicích. Bývají sice často malé do
ruky, ale stejně jako ty větší zvládnou snadno
udělat pekelný kravál. Mnohde jde o jakési trakářky,
které kluci „rozeznívají“ tak, že je vozí před
sebou po zemi.
Ve Stradouni na Vysokomýtsku tlačí čtyřletý Filip
příšerně rachotící stroj s půl století starou
historií a několika tisíci najezděných kilometrů. V
obcích kolem Vysokého Mýta pak tento zvyk přechází
na Bílou sobotu do Chození či Vožení Jidáše, o
kterém jsme IN magazínu psali v minulém roce (číslo
12/2008).
Ve slovácké Komni mají bohatou folklorní tradici,
přičemž nejznámější jsou zdejší masopusty.
Místní chlapci ovšem nechodí řehtat, ale repat.
Vesnicí projíždějí s repáči už v pět ráno, v
poledne, večer, a dokonce i o půlnoci. Repáče jsou
právě malé trakaře a s nimi projedou obcí v
pravidelných intervalech.
Mají-li to dělat poctivě, musí každý křížek ve
vsi objet třikrát dokola. Nezasvěcené možná
překvapí bezmála vojenský dril akcí, kdy chlapci
jdou v zástupu a mají stanovené hodnosti. Kdo by
chtěl vyspávat, pozná to na odměně.
Na Bílou sobotu pak nejstarší z nich, poručníci,
kteří už vycházejí školu, vyklepávají klepačem u
domu, ze kterého nikdo nerepal. Končí jim tak asi
desetiletá každoroční „služba“. Neděste se
terminologie. Klepače jsou jakési tlučky, kde
kladívko buší do prostředního prkénka. Je nutné
přitom umět chytit rytmus. „Třetího dne stal
Spasitel, všeho světa Vykupitel. Radujme se, veselme se,
aleluja,“ zpívají.
Odměnou jsou chlapcům peníze, někdy čokoláda, vejce
nebo třeba sušenky. Každému podle zásluh a účasti.
ááá
Starosta Komni Karel Navrátil vzpomíná, že dříve
kluci spávali společně, aby se navzájem včas
vzbudili. Chlapci v Bílovicích u Uherského Hradiště
svá území dokonce střeží ve dne v noci proti
partám z okolí, zejména aby nepřišly o Bílé
sobotě vybrat odměnu.
Klapotáři z Lukavce
 V
Lukavci, slezské obci ležící na samých hranicích s
Moravou – kam ostatně správně patří, neboť je
součástí moravského Fulneku, se zastavíme o něco
déle. Tradici tady má spousta zajímavých lidových
zvyklostí.
Zdejší kluci klepače nazývají klapotkami. Od
čtvrtka do soboty s nimi obíhají celou obec. Jak
přiznává Václav David, vedoucí velikonoční jízdy,
který má velký podíl na dění v obci, příliš
dlouho nástroje nevydrží.
Obchůzka začíná u křížku pod kostelem, který
kluci třikrát obcházejí a zpívají: „Stojí,
stojí v poli kříž, na němž umřel Pán Ježíš.
Pozdravuj ho duše má, abys byla spasena.“ Chodí
pravidelně ráno v šest, v poledne a večer, na Velký
pátek i v osudnou třetí hodinu. Navzdory slabým
ročníkům v Lukavci věří, že tradice nezanikne.
„Šest až deset chlapců vyrazí určitě, ti menší
možná ráno budou spát,“ tvrdí Václav David.
Když se řekne velikonoční jízdy
Velikonoční jízdy na koních nenajdeme pouze u
Lužických Srbů. V Česku se za nimi můžete vydat
právě do Lukavce. Žehnání polím je známo už ze
starého Říma. Prosebné jízdy na koních sice vznikly
v Německu, ale vyskytovaly se zejména na pomezí
slovanského a germánského vlivu. Fulnek proslavil Jan
Amos Komenský, který odsud odešel do exilu, ale pak
tady i v okolí získali vliv Němci. Českým ostrůvkem
zůstal Lukavec. Možná to je důvod, proč se tu
uchovaly zvyky v podobě, jakou jinde nenajdeme.
O velikonoční neděli v jednu po poledni z návsi
vyjíždí zástup jezdců. Také letos, už po
čtyřicáté, ho povede Václav David. Před kostelem
převezme od ministranta křížek, který ve vsi podá
lidem k políbení. Nezapomíná při tom ani na
světské nesnáze. Po každém zastavení ho pečlivě
utře. Mezi jezdci najdeme i muže s kolárkem.
Muži jsou oblečeni slavnostně – nikoliv ve fraku s
cylindrem jako v Lužici – ale v obleku s kravatou. Pro
mnohé je to jediná možnost „usednout na kůň“ a
je to vidět. Své koně sice ozdobili pentlemi, ale
pokud někdo nemá se zvířetem zkušenost nebo neví,
jak správně upevnit sedlo, snadno se z cválajícího
oře sveze na stranu.
Jezdci vyjíždějí zvěstovat do polí, že podle
předpovědi Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Stejně
jako u lužického kláštera v Mariině údolí u
městečka Ostritz to nazývají Jízdou po osení –
německy Saatreiten.
 Obřadní
objížďky polí známe i ze severních Čech. Ještě
kolem roku 1860 v Liberci obešla prosebná procesí pole,
byť už pěšky. Ve Velkých Petrovicích u Ratiboře v
dávném pruském Slezsku vyjeli v pondělí na
vyzdobených koních mladí sedláci a synkové rolníků.
Skupinka jezdců vezla kostelní korouhve, pod nimi jeden
z nich sochu Vzkříšení. Zpívající jezdce vítaly
zvony a u kostela dívky sošku Boha a korouhve ozdobily
květinami. Muži objeli pole, což se často zvrtlo v
dostihy, a dívka, které se po návratu podařilo
políbit sochu první, se do roka vdala. Když se jízdy
ze sousedních obcí potkaly, nezřídka se o sošku
popraly.
Na Hlučínsku postihla po třicetileté válce neznámá
nemoc přes polovinu obyvatel ludgeřovické farnosti,
kam patřily i v Markvartovice, Petřkovice a Koblov.
Snaživý kaplan uspořádal ve dvě odpoledne za
vyzvánění a zpěvu nábožných písní velikonoční
procesí na koních do polí, které vedl rychtář s
křížem. Muži objeli třikrát hřbitov, skončilo se
litaniemi ke svatým v kostele. Tradice, vážená lidmi
i obcemi, které poskytovaly jezdcům pivo při
zastávkách, se v Ludgeřovicích naposledy konala v
roce 1901.
Kolem roku 1930 na Šumpersku jezdilo až osmdesát
sedláků na ozdobených koních. Nejstarší záznam o
Fulnecku vzpomíná, že po třicetileté válce Fulnek
přepadly hordy potulných vojáků a sedláci, kteří
se sjeli na velikonoční jízdu, je pomohli odrazit.
Začínáme!
 Václav
David v čele s křížem v ruce, neboli Krojcfotr, Otec
kříže, cválá vpředu na svém bělouši. Na louce za
kostelem sv. Jana Křtitele a sv. Barbory nastává
zklidnění. Muži se sžívají s oři a přes louky a
pole dojedou do vsi. S nimi kráčí i hudebníci.
Jsou vítáni skleničkami slivovice nebo moštu. K tomu
patří chlebíčky, ale třeba i vdolky. Krojcfotr David
u každého stavení podá kříž lidem k políbení.
Pozvolna celou obcí objíždíme a jezdci se vydávají
na samoty Nové Dvory. Pamětníci vzpomínají, že
kdysi jezdívali svobodní ráno jen tak v pracovních
šatech, ani neosedlávali, a odpoledne svobodní ve
svátečním. Pak přišlo období, kdy se církevní
moci nelíbil podtext akce. Objevily se návrhy, ááá
aby se jezdilo na traktoru. Jízda přežila a letos prý
opět pojede čtyřiadvacet mužů.
Na návsi, kde jsou staré statky, otevřenou branou
vjedou dovnitř a objedou slavnostní kolo. Nemyslete si,
že muzika hraje, co ji napadne. Skladba Vstal z mrtvých
pochází pravděpodobně už z 15. století. Následuje
Aleluja, zdráv buď, náš milý Spasiteli. K hudbě se
přidávají zpěvem jezdci. V ruce drží zpěvníky a
přichází závěr. Po písni Bože, chválíme Tebe se
nakonec jezdci rozloučí ve stráni u bývalého
pivovaru.
Jak nám Václav David prozradil, letos 12. dubna
pojede i biskup, který odslouží závěrečnou mši s
obchůzkou kostela. „Jezdit budu, dokud budu
žít,“ tvrdí osmapadesátiletý Otec Kříže.
Za dívkami z Kunovic
 Oslavná
neděle skončila. Přichází Velikonoční pondělí,
nazývané červené, a čas na radovánky. Dodnes leckde
– v kroji i bez – koledníci vrbovými pomlázkami
vyšlehají dívky. Postříkají je vodou či voňavkou,
jako třeba v Beskydech, a dívky se odmění vajíčkem
či pohoštěním.
V Osečnici v Orlických horách jeden pamětník tvrdí,
že koledník musí nejdřív najít a sundat tzv. babu,
panáka ze slámy, kterou ženy ukryly; teprve poté
mohou přijít koledovat. Ale jen do oběda. V rámci
emancipace má také „slabší pohlaví“ právo o
týden, někde o dva dřív koledovat samo a vyšlehat
mládence.
V pondělí 13. dubna v sedm ráno mládenci v krojích
před městským úřadem v Kunovicích ozdobí pentlemi,
krepovými růžičkami a chvojím vůz s cimbálovou
muzikou Lintava a pak se vydají za svými dívkami a
tanečnicemi folklorního souboru Handrlák. Mají
připravenou dlouhou pomlázku žilu z vrbových prutů a
každou z dívek vyšlehají. Ty je očekávají v kroji
a pro mládence připraví pohoštění. Protože
některé z nich jsou i ze čtyř kilometrů vzdáleného
Uherského Hradiště, objíždění trvá celý den.
Také v Telči pořádá folklorní soubor Podjavořičan
na Velikonoční pondělí jízdu městem. Od sedmi ráno
chlapci v krojích obcházejí tanečnice ze souboru,
vyplatí je pomlázkami a dostanou kraslice a výslužku.
Dívky se k nim přidávají a skupina se postupně
rozrůstá. Musí však být hezké počasí, protože v
dešti se obávají o kroje. V poledne se pak všichni
sejdou na náměstí.
Na přestupný rok bývalo na Horácku zvykem „dívčí
právo“. I dnes tady potkáte na voze taženém koňmi
děvčata v krojích s opentlenými vařečkami.
„Musíte si ovšem počkat na rok 2012,“ usmívá se
Jana Kuklová z Podjavořičanu.
(Zdroj:http://in.ihned.cz/c1-36658650-jak-prezivaji-ceske-velikonoce,
8.4.2009)
nahoru
|
